100+1
ČASOPIS S MLADOU TVÁŘÍ A DLOUHOU TRADICÍ
Co to znamená? Co se změnilo? Co ve stoplusce, jak jí čtenáři důvěrně nazývají, zůstává stejné? V první řadě atraktivní obsah, který má své věrné čtenáře nepřetržitě už více než čtyřicet let. Ročník 2010 je v pořadí 47. Časopis 100+1 patří k českým časopisům s nejdelší tradicí.
V roce 2007 dostal novou kvalitní pevnější a lesklou obálku, lepší papír a poněkud zbytněl. V každém vydání přibyly čtyři strany. Místo původních šedesáti jich má nyní čtyřiašedesát. Protože vychází jako čtrnáctideník, znamená to každý měsíc osm stránek zajímavého čtení navíc.
Poněkud zestručněl název časopisu a logo dostalo modernější podobu. K podobným změnám došlo za dobu více než čtyřicetileté existence časopisu vícekrát. Místo archaického 100+1 zahraniční zajímavost má dnes stopluska stručný titulek 100+1 s podtitulkem Zajímavosti z celého světa.
Modernější je i vnitřní grafická úprava. Je vzdušnější, jednodušší, hranatější, ale stále se stejným důrazem na kvalitu a množství ilustrací, které ke stoplusce neoddělitelně patří. Grafiku realizuje už řadu let stejný grafický tým, kterému čtenáři v loňském průzkumu nedali ani jeden jediný trestný bod.
Co najde čtenář uvnitř časopisu? Všechno to, na co byl zvyklý a ještě mnohem víc. Tím, že se zvýšil počet stránek, narostl i počet zajímavých článků. Každé vydání jich dnes přináší kolem třiceti, případně i více.
Na českém trhu nemá stopluska obdobu. Není úzce specializovaná, nabízí články o přírodě, zvířatech, exotických i blízkých zemích, novinky z vědy a techniky, psychologie, životního stylu atd...
Kromě už zmíněných článků je zvláštní rubrika pravidelně věnována památkám ze Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, další historickým zajímavostem, archeologii, paleontologii, vesmíru, zdraví a novinkám lékařské vědy, sportu i zajímavostem ze světa motorů. Zajímá vás jaký je poslední model Rolls Roycu či Bentleye? I to se v nové stoplusce dozvíte. Zajímavosti ze zákulisí úřadů Evropské unie máme z první ruky, od Petra Voldána, bývalého zpravodaje Českého rozhlasu, který je nyní v Bruselu asistentem europoslance Vladimíra Remka.
U nás si můžete přečíst i vybrané příspěvky jednoho z nejoblíbenějších rozhlasových pořadů Zápisníku zahraničních zpravodajů, recenze knih rozhlasových zpravodajů, či články cestovatele Arnošta Vašíčka, autora mnoha knih a televizních seriálů.
Kdo nás čte? Stejnou měrou muži i ženy; 51 procent našich čtenáři jsou ženy, 49 procent muži. Velmi široké je i věkové spektrum. 54 procenta čtenářů tvoří věková skupina do 39 let, druhou nejsilnější jsou věrní čtenáři, kteří znají stoplusku už dlouhá léta, tedy věková skupina nad šedesát let, která tvoří 20 procent.
Pokud jde o vzdělání, převažují čtenáři se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. I to svědčí o obsahu a kvalitě našeho časopisu.
Co dodat na závěr? V tom dobrém, co si stopluska za více než čtyři desetiletí své existence vybudovala, chceme pokračovat i nadále. Přinášet kvalitní objektivní informace, které dají čtenářům nahlédnout do jiných zemí, kultur, světa vědy a techniky, do záhad psychologie i psychologických zručností a dovedností.
Nedílnou součástí časopisu zůstávají soutěže o ceny, vědomostní soutěže jen tak pro radost, psychologické testy a samozřejmě křížovky.
Teď už zbývá všem čtenářům, kterých je podle průzkumů přes dvě stě tisíc i těm dalším, kteří nás ještě nezkusili, popřát spoustu hezkých chvil nad stránkami časopisu, který zmoudřel a dozrál ale nezestárl.
ZE SVĚTA
Vše začalo na počátku šedesátých let, přesněji v roce 1963, v zahraniční redakci Československé tiskové kanceláře. ČTK byla tehdy jediným zdrojem informací pro tisk a rozhlas. Jako jediná domácí tisková agentura měla rozsáhlou síť vlastních dopisovatelů po celém světě a také jí procházely zprávy zahraničních tiskových agentur – Reuter, AFP atd. Sinolog a redaktor zaměřený na oblast Dálného východu Walter Stamberger si jednou při třídění těchto zpráv uvědomil, že řada zajímavých informací končí v odpadkových koších a že se tyto zprávy nikdy nedočkají zveřejnění. Noviny a časopisy se věnovaly především hospodářským a politickým otázkám a na kuriozity ze světa jim nezbývalo místo. Stambergera napadlo, že kdyby se tyto zprávy doplnily výběrem světové časopisecké produkce, vznikl by titul, který na novinových stáncích chyběl. Jeho zaměření by bylo co nejpestřejší a kromě politických a společenských problémů by se věnoval i zajímavostem. Mohl tak přinést poměrně široký záběr světového dění.
ČTK, ROK 1963
Lidé, kteří tehdy pracovali v ČTK, patřili ve svém oboru k domácí špičce. Řada z nich pobývala dlouho v zahraničí, uměli řadu jazyků a měli pro vydávání nového časopisu nejlepší předpoklady. Nezbývalo než dotáhnout myšlenku do konce a dát novému časopisu název a podobu. Obojího se chopil muž, kterého lze vedle Waltra Stambergera nazvat druhým duchovním otcem časopisu 100+1 zahraniční zajímavost. Byl to přední český typograf Milan Kopřiva, mimo jiné autor plakátů divadla Semafor či Divadla za branou a duchovní otec edice Orbis Pictus. Byl to jeho nápad, aby se v názvu nového časopisu objevila nějaká čísla a jiné neobvyklé grafické znaky či znaménka, kterými by se nový časopis výrazně odlišoval od zaběhnutých titulů. Kdo přesně navrhl název, který byl neotřelý a navíc obsahoval všechna požadovaná znaménka, se dnes už nedozvíme. Nápad to byl jistě dobrý, protože jej za celých čtyřicet let, co časopis vychází, nebylo třeba měnit. I když za uplynulá desetiletí nabýval časopis různých podob, jeho hlavička je dodnes oním původním Kopřivovým návrhem.
PRVNÍ ČÍSLO
Po několikaměsíčních přípravách vyšlo 10. ledna 1964 první číslo časopisu 100+1 zahraniční zajímavost. Dodejme, že kromě zmíněného Stambergerova nápadu k jeho vzniku přispěla i situace, v níž byla tehdy ČTK. Od roku 1956 byla rozpočtovou organizací a nesměla se věnovat žádné obchodní či vydavatelské činnosti. S postupem doby se ale musela sama přičinit, aby pokryla své stále vyšší výdaje. Proto se snažila dostupných materiálů co nejvíce využít. Vedení agentury rozhodlo o založení vydavatelství Pressfoto a reklamní, nebo jak se tehdy říkalo, propagační agentury Made In Publicity určené pro zahraniční podniky. Pro zvládnutí ediční činnosti bylo založeno vydavatelství ČTK, které mělo stejně jako nový časopis hlavní cíl – vydělávat. Hned v prvním roce obchodní činnosti se podařilo pokrýt výdaje ČTK z více než šedesáti procent.
PAPÍR JAKO PROBLÉM
Grafická úprava stoplusky byla zpočátku velmi jednoduchá. Barevná obálka otevírala převážně černobílé stránky doplněné jednobarevnými podtisky, ilustracemi a titulky. Obyčejný a často velmi nekvalitní papír, který se k tisku používal, by toho ani více nesnesl. Přesto byl po typografické stránce časopis mnohem dál než konkurence a snesl srovnání se světovou produkcí té doby. Nemalou zásluhu na tom měl technický redaktor, pozdější výtvarník Mladého světa Karel Divina.
Papír je pro každý časopis klíčovým pojmem. V době plánovaného hospodářství se rozděloval mezi jednotlivá periodika shora, takže náklad časopisu neovlivňoval ani tak zájem čtenářů, jako množství suroviny pro jeho výrobu. Tato skutečnost možná pomohla vzniknout mýtu o 100+1 jako nedostatkovém časopisu, který nebylo možné ani objednat, ani koupit. Poptávka po časopise, který nebyl jako ty ostatní, byla samozřejmě veliká. Hlavním důvodem omezeného počtu předplatitelů byl docela prozaicky určený příděl papíru, který se však začal postupně zvyšovat, a tak mohl růst i náklad. Na výtisky určené k prodeji přímo v Opletalově ulici stály desítky lidí frontu, která se někdy stáčela až na Václavské náměstí a končila kdesi u hotelu Jalta. Přes všechny uvedené nesnáze se stopluska, jak se časopisu začalo říkat, stala zdrojem informací ze západního světa, které nebyly nikde jinde přístupné.
O ČEM SE PSALO
První redakční kolektiv tvořilo pět redaktorů, jedna sekretářka, jedna archivářka a dva výtvarníci. V čele byl vedoucí redaktor a poradním orgánem byla redakční rada. Jména jejích členů byla od 5. čísla uvedena v tiráži – Milan Bretyš, Miroslav Čapek, Lubomír Fišer, Petr Folta a Přemysl Prokop, vedoucím redaktorem byl Walter Stamberger. Všichni zkušení redaktoři a vedoucí pracovníci ČTK. Mezi redaktory si zvláštní zmínky zaslouží Zdeňka Hrubešová, Miloš Školník, Zdeněk Krabec, Miroslav Čapek a Rudolf Štursa.
Obsah měl být co nejpestřejší s důrazem na aktuální společenské a politické události. Články ze západního tisku měly poukazovat hlavně na sociální problémy kapitalistických států, aby tak vznikl kontrast s jistotami socialismu. Třetina materiálů měla pocházet ze států východního bloku, ale již od prvních čísel se tento poměr příliš nedodržoval. Překlady ze západního tisku tvořily většinu čísla. Protože se v zahraničních časopisech často objevovaly povídky, začal je otiskovat i časopis 100+1. Byly to detektivní i jiné příběhy, které tak vycházely česky poprvé. Páteří časopisu byly články zaměřené na společenské dění. Inteligentní forma článků měla vést čtenáře k samostatnému úsudku.
INFORMACE, KTERÉ CHYBĚLY
Na běžném trhu informace ze západoevropských a amerických zdrojů chyběly. Jen nepatrná hrstka lidí si tehdy mohla přečíst Time nebo Newsweek v originále. Pravidelný přísun informací o běžném životě venku pomáhal k tomu, aby si čtenář udělal obrázek o realitě sám. Výběrem článků se daly ovlivnit i určité skutečnosti. Například v době, kdy se u nás zvažovala stavba metra nebo jeho méně šetrné alternativy podpovrchové tramvaje, přinesla stopluska sérii článků o podzemních drahách světových metropolí, mimo jiné i šestistránkový článek o moskevském metru. Podklady k nim dodávali dva architekti, žáci Jaroslava Fragnera, který chtěl zabránit rozsáhlým demolicím historických budov v centru Prahy a poukazoval na nedostatečnou kapacitu podpovrchového systému. Snažili se všemi prostředky včetně tisku upozornit na výhody metra. Když potom metro skutečně dostalo zelenou, spatřovali v tom mnozí zásluhu i našeho časopisu.
Původně měl být časopis 100+1 zaměřen pouze na výběr zpráv ze zahraničních časopisů a tiskových agentur. Po určité době někoho napadlo, že by jej mohly doplnit příspěvky zahraničních dopisovatelů ČTK a později i redaktorů a dopisovatelů Československého rozhlasu. Tak se na jeho stránkách začaly objevovat původní reportáže.
V šedesátých letech byl například zřízen zpravodajský post v Bonnu obsazený Miroslavem Štráfeldou, který byl původním povoláním profesor latiny a řečtiny. Proslavil se tím, že dokázal rozmlouvat latinsky s německým ministrem Franzem Josefem Straussem, který měl stejné vzdělání. Jako reportér z Bonnu se několik let po něm hlásil i Vít Janáček, který stál u začátků časopisu, později byl jeho vedoucím redaktorem a dodnes s ním externě spolupracuje.
NEJVĚTŠÍ MALÉR V HISTORII
Střídání zaměstnanců i šéfredaktorů bylo v té době stejně běžným jevem, jako je tomu u řady titulů dodnes. Jen motivy k odchodu bývaly jiné, někdy nevýznamné až směšné. První šéfredaktor Walter Stamberger opustil své místo velice brzy z prostého důvodu – časopis byl pod jeho vedením příliš nekonformní. Zmíněný Vít Janáček byl obviněn z kosmopolitismu, Ivo Štolc musel svou pozici opustit kvůli obálce čísla 13 z roku 1981. Byla na ní kresba masky a odkazovala na reportáž Jevgenije Jevtušenka z Mongolska. Výraz tváře s velkým obočím tehdy někomu z Ústředního výboru KSČ připomněl Brežněva.
Nejslavnější malér však přišel už o pár let dřív v roce 1978 a stejně jako v ostatních případech k němu došlo neúmyslně, bez jakéhokoli záměru členů redakce. Za všechno mohla nevinná stránka fotografií dveří pařížských hospůdek a kavárniček. Na jedné z fotografií byly zobrazeny zasklené dveře kavárny s nápisem Café Gustave. V tu dobu byl prezidentem Gustáv Husák a shodou okolností vláda právě zdražila kávu. Zveřejnění nápisu na dveřích bylo tak vykládáno jako provokace. Celý náklad byl již vytištěn a čekal na distribuci. Přetisknout nápis nebylo technicky možné. Zamalovat? Žádná barva nekryla tak dobře, aby nebyl původní text čitelný. Nakonec kdosi objevil, že nápis dokáže zahladit neznatelně a dokonale obyčejná tužka na obočí. A tak celý týden seděli všichni pracovníci redakce spolu s členy svých rodin v tiskárně u Vyšehradu a zakrývali jméno Gustave. Za jeden týden se tak s obrovským úsilím, které zřejmě nemá v dějinách žurnalistiky obdoby, podařilo zamalovat celý téměř devadesátitisícový náklad, číslo po čísle.
ČASY UVOLNĚNÍ
V roce 1965 se ČTK dostala do vyrovnaného rozpočtu, ale vydavatelské aktivity vyžadovaly další přísun peněz. ČTK zakoupila v tehdejší NSR moderní rotačku, na níž se pět let časopis tiskl zdarma, načež stroj přešel do vlastnictví n. p. Polygrafia. Přišla i další významná změna. Nová rotačka tiskla časopis ve větším formátu a s méně kvalitním papírem zelené, pískové nebo šedé barvy (takzvaným kulérem) se střídal kvalitní papír, na němž se začaly objevovat barevné fotografie. Na kuléru byly tištěny ukázky z literatury, kreslený humor nebo články, které nepotřebovaly barevný doprovod. Z nouzového řešení se stalo působivé odlišení stránek, takže vznikl dojem, že jde o další rafinovaný krok, jak upoutat čtenáře. Kulér se používal až do změny formátu časopisu, tedy celých sedmnáct let.
Rok 1968 přinesl zvýšení ceny časopisu na sedm korun. Vyšší cena byla kompenzována volným výběrem ze zahraničního tisku. Čtenáři se dozvídali o politicko-kulturních novinkách a vůbec všem, čemu se běžně věnoval západní tisk, ať to byly sociologické problémy, novinky z vědy a techniky, slavné osobnosti, jóga, jak trávit dovolenou – tedy vše, co bylo dosud považováno za snobství a buržoazní přežitky. Nějaký čas se stala součástí časopisu i první počítačová seznamka v Československu, zvaná Rendez-vous. Zájemci vyplňovali dotazníky, které pak redakce po dohodě s výpočetním střediskem předávala operátorům, aby účastníkům kyberneticky vyhledali nejvhodnější protějšky. Bylo z toho dokonce několik svateb.
Příspěvky vlastních zpravodajů ustoupily názorům zahraničních novinářů, v některých číslech úplně chyběly prameny ze socialistických zemí. Číslo 7 pátého ročníku z roku 1968 dosáhlo nákladu 110 tisíc výtisků.
K vysoké grafické úrovni přispěl tehdy vedoucí redaktor Petr Folta tím, že přivedl vynikajícího výtvarníka Zdenka Seydla, malíře, ilustrátora, scénografa a autora výtvarných řešení loutkových filmů.
JAK TO BYLO S CENZUROU
Po 21. srpnu a nástupu nového ředitele ČTK nastala řada personálních změn. Časopis 100+1 byl některými funkcionáři opakovaně nazýván čtením pro buržoazní živly a snoby. Na oficiální rovině mu byl vytýkán diletantský politický výběr a podbízivý obsah.
Jak vlastně politický dozor v sedmdesátých letech vypadal? Možná to mnohé překvapí, ale cenzura časopisů v komunistickém Československu neexistovala. Pouze zpravodajství ČTK podléhalo dohledu Hlavní správy tiskového dozoru (HSTD), která měla dbát na to, aby nebyly vyzrazeny vojensky důležité informace. Vše ostatní uhlídala autocenzura redaktorů, kteří, jak se tehdy říkalo, museli myslet až za roh. O to tvrdší postih dopadal na ty, kteří to nedokázali. Stávalo se, že hotové články byly na poslední chvíli vyměněny z obavy, aby se někdo nahoře nerozhněval.
Do roku 1969 podléhala redakce stoplusky dohledu ústředního ředitele ČTK a tiskového odboru ÚV KSČ, jehož dobrozdání bylo nezbytné i ke vzniku časopisu. Velkou zásluhu na jednání s tiskovým odborem měl tehdejší manažer ČTK Lubomír Fišer. Nově vzniklý státní orgán, Český úřad pro tisk a informace (ČÚTI) registroval periodika na území ČSR, rozebíral a hodnotil jejich činnost. Jeho sdělení o „závadě ve sdělovacích prostředcích“ však nebyla cenzurou v pravém slova smyslu. Úřad jimi reagoval na informace, které již byly zveřejněny, a žádal vysvětlení.
Tak se stalo, že v čísle 18/1978 vyšel článek „Kat ze Sobiboru a Treblinky odhalen po 33 letech“. Pojednával o dopadení nacistického zločince Wagnera a jeho součástí byla fotografie slavného lovce nacistů Simona Wiesenthala. ČÚTI tuto zmínku považoval za „zásadně nežádoucí“, protože Wiesenthal byl podle něj špionem a předním představitelem světového sionismu. Číslo však bylo již rozprodáno, takže mohli být pouze voláni k odpovědnosti příslušní pracovníci.
SEDMDESÁTÁ A OSMDESÁTÁ LÉTA
Počátkem sedmdesátých let byla stopluska zařazena do čtvrté skupiny československého tisku spolu s časopisy Čs. voják, Dikobraz, Rodina a škola, Mateřídouška, Sluníčko, Pionýrská stezka a další. Snažila se oslovit co nejširší čtenářskou obec a odborně zaměřené články na jejích stránkách neměly místo. Postupně docházelo k přeměně na moderní společenský časopis. I přísná pravidla mizela. Zatímco v předchozích letech stačila k nepřízni stranických orgánů perokresba nahé ženy, v roce 1970 se i na obálkách objevují odvážné fotografie. Zdařilé jsou i některé reklamy na domácí zboží, mezi nimiž výrazně vyčnívá ta na zubní pastu Erilex od Slovakofarmy Hlohovec z druhého čísla sedmého ročníku. (obr.)
V roce 1977 byla schválena nová grafická úprava 100+1, jejímž autorem byl opět Milan Kopřiva. Vyznačovala se důrazem na krásný tisk a novým uspořádáním. Na něj navázali grafici Jiří Školník a Ladislava Perlíková (později Frühaufová), která dávala časopisu tvář až do jara roku 2001.
Tiskárny byly začátkem osmdesátých let modernizovány. Dosavadní ruční sazba byla nahrazována fotosazbou, což se projevilo změnou typu písma. Modernizace urychlila výrobu časopisu a kvůli dalšímu zlepšování došlo ke změně tiskárny. Od roku 1982 byla obálka po vzoru západních periodik orámována červeně a této barvy se titulní strana drží dodnes. Jen v období normalizace byla ke hlavičce ČTK přidána na obálku 100+1 rudá hvězda.
Obsah čísel byl od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let plánován s dvouměsíčním předstihem, což značně snižovalo úroveň časopisu a poškozovalo jej.
Když se k moci dostal Michail Gorbačov a sovětská politika nabrala nový kurs, začaly ruské zdroje nepokrytě informovat o situaci ve vlastní zemi. Rusky psané noviny a časopisy rychle mizely i z našich stánků. Obavy z přílišné otevřenosti ruských médií vedly k jejich náhradě ve 100+1 autorskými články zpravodajů a jiných odborníků. Sovětské časopisy sloužily jen pro výběr do rubriky Věda a technika, Kultura nebo Sport.
ČASY ZMĚN A DNEŠEK
Po listopadu 1989 se 100+1 snažila přiblížit čtenářům, jak jsou hodnoceny domácí události v zahraničí. 1. ledna 1991 se redakce stoplusky definitivně oddělila od zahraniční redakce ČTK a získala v jejím rámci postavení podobné ostatním samostatným redakcím.
Tržní prostředí přineslo zdražení tiskařských prací a tím i ceny časopisu. Redakce poprvé zažila, že větším problémem než časopis vydat, může být jej prodat. ČTK postupně začala odprodávat podíly ve 100+1, časopis prošel několikerým střídáním vlastníků, až se v listopadu 1996 poměry ustálily do současné podoby. Ředitelem vydavatelství se stal Jiří Trachta.
Na základě anket a dopisů prošly změnami i obsah a grafická úprava.
V roce 2006 se stal novým ředitelem vydavatelství Ludvík Krajči a časopis poprvé za dobu své existence dostal novou tvrdší a lesklou obálku a počátkem roku 2007 stručnější název 100+1.
Přes všechny změny, kterými časopis reagoval na požadavky doby, má stále stejný úkol jako v roce 1964, kdy začínal. Přinést zajímavé, objektivní čtení ze světa, pobavit, poučit a umožnit čtenářům, aby si na základě informací utvořili vlastní názor.